Hlína a kamení je mezioborový medievistický projekt. Kolokvium se koná 21. a 22. ledna 2020 v postorách FF UK (Hybernská 3).
Anotace a další materiály k jednotlivým příspěvkům:
Martin Bažil – Kameny v dramatickém a básnickém díle Hildegardy z Bingen
Pavlína Cermanová – Středověká tajemství kamene mudrců
Své uvažování bych odvíjela zejména od alchymistických pasáží ve pseudo-aristotelském spise Secretum secretorum a od jejich recepce v českých zemích 14.-15. století. Zaměřila bych se rovněž na citace tohoto spisu jako autority v dobové alchymistické literatuře.
Iveta Coufalová – Saturnalia Saxoniae. Saská hlína a kamení v panovnické reprezentaci moci na přelomu 17. a 18. století
Hospodářství saského kurfiřtství stálo od středověku na nerostném bohatství a jeho těžbě. Doly a horníci ze saské části Krušných hor se stali takřka symbolem Saska – ostatně samotný název této části německého území byl často dáván do kontextu latinského slova „saxosus“ (kamenitý). Od počátku 18. století se k uhlí, stříbru a cínu přidal kaolín, z něhož se v saských manufakturách začalo vyrábět tzv. bílé zlato – porcelán. I z něho se stal vzácný vývozní artikl. A všichni ti, kteří se dolováním surovin živili a plnili jimi kurfiřtsko-královskou pokladnu, se těšili panovnické přízni. Oslavou (nerostného) bohatství i horníků se stala část slavností, které uspořádal saský kurfiřt a polský král při příležitosti svatby svého syna s habsburskou princeznou v září 1719.
Příspěvek se zaměří na symbolickou rovinu té části wettinských svatebních oslav (Constellatio Felix), která se odehrála pod „ochranou“ Saturnu (Saturnalia Saxoniae). Věnovat se bude především tomu, jak důležité bylo hornictví pro kurfiřtsko-královský majestát a jak byly hlína a kamení zakomponovány do této nejreprezentativnější akce ve střední Evropě počátku 18. století. další materiály ke čtení
Lucie Doležalová – Latinská přísloví o kameni v pozdně středověkých Čechách
Příspěvek představí kontexty a významy, v nichž se objevuje kámen ve středověkých latinských příslovích. Ty jsou překvapivě velmi různorodé – kámen je pevný a stálý, ale zároveň symbolizuje proměnu. Je tichý a těžko s ním rozmlouvat, ale může poskytnout poučení. Kamenem se hodně hází, ale často je lepší neházet. Příspěvek také srovná přísloví o kamenech, která si v pozdně středověkých Čechách opsal Kříž z Telče (1434-1504) se středověkými příslovími o kamenech obecně a ukáže, v čem je Křížův výběr specifický.
Jiří Dynda – Rodovy hroudy a rodná hrouda. Stvoření člověka ve slovanských apokryfech
Staroruský filosoficko-lékařský traktát O vdechnutí ducha člověku z 15. stol. kritizuje podle něj mylnou víru, že lidské děti vznikají z „hroud“, které bytost nazvaná Rod, sedící v oblacích, vrhá na zem. Rovněž další středověké východoslovanské a jihoslovanské narativní látky zaznamenávají podobná netradiční a nebiblická podání o stvoření člověka nebo o původu jeho duše. Tyto příběhové fragmenty se zdají být provázány metonymicko-synekdochickým principem, jenž stvoření člověka dává do souvislosti s hmotou země, ale zároveň s tělesností samotného Boha. Nikoliv však v očekávatelných aluzích na Gn2:7. Člověk je v těchto podáních stvořen ze země, půdy či hlíny, která se dostává do kontaktu s tělesnou substancí (potem, kůží, „hroudami“) pocházející od nějaké božské postavy. Tento motiv je tedy zapotřebí zkoumat nejen ve světle užitých sémiotických principů (metonymie a synekdocha; s ohledem na roli lidského těla a jeho spojení s materiálem země a s tělesností božstev), ale též na sémantickém pozadí celku symbolické soustavy slovanského folkloru, vyrůstajícího ve velkém míře i z pravoslavných apokryfních tradic (zejména těch obsahujících dualistické kosmogonické představy), a za užití metod indoevropské srovnávací mytologie, v níž antropogonické a kosmogonické mýty hrají významnou roli (a řada indoevropských archaických mýtů vykazuje pozoruhodné shody se zkoumanými slovanskými látkami). V příspěvku se proto pokusím o strukturální a komparativní rozbor pěti takových podání (traktát O vdechnutí ducha člověku z 15. stol., záznam ve staroruském letopise Vyprávění o minulých letech ze 12. stol., a tři v 19. století zaznamená folklorní vyprávění z Ukrajiny a Slovinska), která zprostředkovávají netradiční podání o stvoření člověka z kontaktu země a fragmentu božského těla. Neboť každé podání tak sice činí způsobem sobě vlastním, ale všechna jsou vzájemně smysluplně usouvztažnitelná.
Petr Charvát – Ludus in cimiterio? K nálezu rytiny mlýnku na kamenném artefaktu ze středověkých Nesvětic
Mlýnek je hra, a počíná si tedy rozmarně a svévolně a vymyká se pevnému uchopení našimi závěry a interpretacemi. V Nesvěticích (k. ú. Libkovice, okr. Most) se patrně ve volných chvílích hrálo buď na hřbitově samém, nebo na staveništi kostela. Pokud však nesvětický mlýnek nepředstavoval herní plán, připadá zde rovněž v úvahu interpretace jako křesťanské apotropaion – nebo jako message that we do not understand.
Osnova: 1) Nález herného plánu mlýnku na kamenném artefaktu ze základů kostela v Nesvěticích; 2) Nálezy herního plánu mlýnku v českých zemích; 3) analogie na našich raně středověkých náhrobnících chybějí; 4) profánní dění na středověkých hřbitovech; 5) mlýnek a „mlýnek“ ve středověku latinské Evropy.
Matouš Jaluška – Krocení železa. Poznámky k magnetu
„A je veliký div, že i nad železem, které všechny ostatní kameny poráží svou vnitřní mocí, tento kámen díky své povaze vítězí a přitahuje je k sobě, zkrocené a poslušné. A tak se ukazuje, že tato přitažlivá síla nepramení z podobnosti, ale z protikladu“ (Alfonso X., Lapidario, ed. M. B. Mariño, Madrid 1968, s. 14).
Tak se podivuje autor lapidáře vzešlého na začátku 80. let 13. století z dvorské dílny kastilského krále Alfonse X. Učeného, jistý Maur jménem Abolays, nad „kamenem, kterému Chaldejci říkají magnitat“, přiřazeným v soustavě nebeských korespondencí k prvnímu stupni znamení Berana, tj. prvnímu, základnímu stupni zvěrokruhu. Magnet se tak stává kotvou celého systému, vzorem kamennosti – a to kamennosti atraktivní, aktivní. Vítězné a proměňující.
V navrhovaném příspěvku se zaměřím na moc, již magnet projevuje zejména v podobě „magnetové hory“, u níž co chvíli někdo ztroskotá a pak není schopen odplout, pokud se sám nepromění, „nezkrotí“ sám sebe. Podobné příběhy najdeme po celé Evropě. Magnetová hora bývá obvykle v těchto textech čtena jako „ikona exotiky“ (Albrecht Classen, Caught on an Island, Studia Neophilologica 79, s. 70) či jako místo „přechodového rituálu“ spočívajícího v hledání způsobu, jak lze přitažlivé místo opustit (ibid., s. 72). Toto čtení chci rozšířit o úvahy o vlastní síle magnetu jakožto „moci protikladu“, jak o ní hovoří Abolays. Ve výsledku tak bude jeho učenecký text spojující nebe a zemi pomocí kamení zřetelněji zařazen do literární tradice, již lze vést až k Adamu Michnovi a jeho „subtilnému a outličkému“ Ježíškovi s magnetickýma očima (Michna z Otradovic, Básnické dílo, ed. M. Čejka, Praha 1999, s. 17–18).
Jakub Jauernig – Panovnické mluvící kameny Britských ostrovů
Tento příspěvek je věnován (nejen) královským kamenům z Britských ostrovů a středověké víře v jejich moc. Jde o „živoucí“ kameny, které dokáží křičet, přemisťovat se nebo se potit. Ať jsou nadpřirozené schopnosti většiny z nich jakékoli, spojuje je jeden faktor – identifikují krále. Některé rozpoznají pravého krále od falešného, jiné označují královské nekropole. Mezi takovéto nadpřirozené kameny patří například irský Lia Fáil, skotský Stane o Scuin, velšský Llech Llafar, Artušův kámen s mečem nebo Stonehenge. Na tyto kamen lze nahlížet jako na středověká místa paměti s velkým symbolickým potenciálem. Symbolický význam mohou ale mít i obyčejné kameny jako například kameny z knížecího sídla v Aberffraw, které nechal Eduard I. rozebrat a zakomponoval je do nového hradu v Caernarfonu. Jedno z velkých úskalí, které obestírá etnologické a historické bádání o význačných britských kamenech (převážně o dolmenech) je populární představa keltského mysticismu.
Tomáš Klír – Sociotopografie pozdně středověkého Chebu
Referát je věnován výpovědi rejstříků chebské městské sbírky, zvláště informačně mimořádně bohatého rejstříku z roku 1446. Pozornost bude věnována rovněž zázemí Chebu a pomístním jménům (s hlínou a kamením).
Michal Kovář – Metafora kamene, prsti a lejna ve finské ústní slovesnosti
Jakub Novák – Acervos, qui vulgo kopci dicuntur. Hraniční kopce v písemných pramenech kláštera Hradisko u Olomouce
Do souboru falz kláštera Hradisko, která vznikala v závěrů 13. a na počátku 14. století, se řadí šest listin, jež velmi detailně popisují hranice klášterních území na Konicku, Hranicku, Šternbersku, Olomoucku a v prostoru lesa Velká Střelná. Vedle přirozených hraničních bodů v podobě vodotečí nebo pohoří jsou v listinách rovněž zmiňovány takzvané kopce. Šlo o uměle vytvořené objekty z hlíny a kamene, které sloužily k určování průběhu hranice v místech, kde to jednoznačně neumožňoval okolní terén. Tyto objekty byly na Šternbersku rozpoznávány ještě v průběhu 50., 60. a 70. let minulého století, kdy proběhl i doposud na Moravě ojedinělý archeologický výzkum jednoho z hraničních kopců. Od té doby historiografie hraničním kopcům nevěnovala pozornost. Ve svém příspěvku představím výsledky terénní prospekce z let 2017–2019, díky které se podařilo v terénu identifikovat nejen objekty již dříve zkoumané, ale především nové a dosud neznámé. Díky realizovanému průzkumu bylo možné, vedle identifikace uměle vytvořených hraničních znamení, provést také celkovou rekonstrukci v listinách detailně popsaných hranic majetků kláštera Hradisko. – další materiály ke čtení
Marie Novotná – Jak dopadl severský golem aneb varování před tvořením z hlíny
Materiálem, z nějž lze stvořit člověka, je v staroseverské mytologii jak známo dřevo. S bytostí stvořenou z hlíny se setkáváme jen jednou: je jí pomocník obra Hrungiho, Mǫkkurkálfi. Vystoupení tohoto člověka z hlíny v rámci boje s Þórem dopadlo – na rozdíl od zásahu Hrungiho, jehož srdce bylo z kamene – fiaskem. Pokusíme se vystopovat, jak se tato postava v Eddě Snorriho Sturlusona vzala, a také se zamyslet nad tím, jaké asociace jsou v staroseverské literatuře spojeny s protiklady hlíny a kamení, měkkého a tvrdého.
Martin Ollé – Pár úvah nad zákazem výstavby zvonicových věží u minoritů
Cílem tohoto příspěvku je v kontextu zákazu výstavby věží v podobě zvonic objevujícím se v již nejstarších generálních konstitucích menších bratří ukázat, že se nejednalo u ustanovení, které s definitivní platností ustanovily dosud patrně nejcitovanější generální konstituce minoritů, konstituce z Narbonne z roku 1260. Těžiště příspěvku bude soustředěno na průřez generální minoritskou legislativou z období let 1239–1354, jehož snahou bude poukázat na proměnu generální řádové legislativy minoritů, neboť její vývoj měl rovněž přímý dopad na předpis zakazující výstavbu zvonicových věží. V této spojitosti bude na příkladu vybraných lokalit z Čech, Moravy a Slezska následně poukázáno na několik příkladů minoritských konventů, u nichž je možné alespoň rámcově datovat výstavbu zvonicových věží především díky provedeným stavebně historickým průzkumům či archeologickým výzkumům. Smyslem těchto případových studií je totiž poukázat na míru, do jaké byl tento zákaz v rámci studovaného období skutečně porušován.
Karel Pacovský – Corona aurea ornata lapidibus et margaritis. Korunovační klenot českých královen
České královské korunovace jsou nerozlučně spojeny se svatováclavskou korunou. V literatuře se zcela běžně předpokládá, že touto posvátnou zlatou korunou osázenou drahými kameny byli po celou dobu jejího rituálního užívání od 14. do 19. století korunováni jak králové, tak jejich manželky. Je však tato představa v souladu s dochovanými středověkými prameny? Jakým klenotem byly korunovány české královny ve středověku?
Klára Petříková – Hlína, kamení a poklady duše. Metafory hlíny a kamení ve středoanglických textech určených rekluzám
Příspěvek se zaměří na symbolické významy metafor spojených s hlínou a kamením v anglických středověkých textech určených rekluzám s důrazem na text Ancrene Wisse, Průvodce pro poustevnice, z 1. pol. 13. století a s přihlédnutím ke kazatelskému kontextu, v němž texty vznikaly. další materiály ke čtení
Veronika Pichaničová – Od pohanských povier ku kresťanským cnostiam. Drahé kamene v ranom stredoveku
Jedinečnosť vzácnych kameňov patrí medzi topoi ľudských kultúr a dáva vzniknúť rôznym poverám o ich pôvode, či magických schopnostiach. Drahé kamene našli svoje využitie v rôznych predmetoch od svetských šperkov, okultných predmetov až po liturgické objekty. Tento príspevok sleduje vývoj ranostredovekej kresťanskej rétoriky, ktorá sa snažila uchopiť predchádzajúce staroveké „pohanské“ dedičstvo o vzniku a sile drahých kameňov a určiť ich správne využitie v predmetoch slúžiacich na veneráciu jediného Boha.
Východzím bodom predpokladanej analýzy tak budú antické lapidáriá, ktoré sa snažili takmer vedeckým spôsobom opísať a vysvetliť existenciu drahokamov s prímesou fantázie a mytológie. Nasledovať bude analýza ranokresťanských textov, ktoré zmieňujú drahé kamene a snažia sa ich zaradiť do kresťanského videnia sveta. Príspevok sa bude venovať nielen biblickým zmienkam o Áronovom náprsnom štíte, či Nebeskom Jeruzaleme, ale aj iným komentárom či spisom cirkevných otcov zo štvrtého až ôsmeho storočia. Tieto texty nám pomáhajú priblížiť úlohu a pozíciu drahých kameňov, ktorá sa prejavila v neuveriteľnej bohatosti stredovekých relikviárov, krížov, či kníh.
Dostaneme sa tak k poznatku o dualite vzácnych kameňov – ako znaku márnivosti a skazy, no zároveň ako znaku nebeskej krásy a posvätnosti. Príspevok súčasne odkryje viaceré významové roviny týchto kameňov. Drahé kamene tak budú predstavené nielen ako alegórie, či symboly, ale najmä ako materiál so schopnosťou preniesť ľudskú myseľ k vízii samotnej svätosti. další materiály ke čtení
Martin Pokorný – Kámen v Dantově poetice
Zuzana Silagiová – Co roste ze země, co roste do země
Východiskem příspěvku jsou Etymologie Isidora ze Sevilly, jejichž XVII. kniha je věnována zemědělství. Slavný encyklopedista zde vykládá pojmy spjaté se zemědělstvím a rostlinnou říší, a to na základě jejich etymologií, které podle jeho názoru umožňují snadnější a úplnější pochopení obsahu pojmu. Pozornost bude věnována některým etymologiím, n nichž lze dokumentovat metody starých etymologů a ukázat vztah mezi slovy a realitou. Odkazy na antické prameny Isidorova díla dokládají kontinuitu v oblati zemědělské literatury po stránce obsahové i jazykové.
Prameny: Isidorus de Sevilla, Etymologiae; Cato, De agricultura; Varro, Res rusticae; Vergilius, Georgica; Columella, De re rustica; Plinius Starší, Naturalis historia; Palladius, Opus agriculturae
Jarmila Skružná – Středověké klášterní zahrady a rostliny v nich. Role klášterů při introdukci nepůvodních druhů užitkových rostlin ve střední Evropě
Práce v klášterních zahradách a sadech byla běžnou součástí života mnichů. Ti uchovávali a šířili poznatky o praktickém využití užitkových rostlin, především léčivých, kořeninových druhů, dále druhů ovoce a zeleniny. Z území ČR nemáme dosud žádné dostupné informace o sortimentu rostlin pěstovaných v prostředí středověkých klášterních zahrad. Sortiment můžeme nepřímo odvozovat z dobových historických pramenů. K těm základním a nejstarším z benediktinského prostředí patří např.: Sanktgallenský plán, spis De cultura hortorum, nebo Lorschský lékopis. Dále můžeme přihlédnout k extrapolaci archeobotanických dat z prostředí středověkých klášterních lokalit západní Evropy. Jejich potenciál je sledován v rámci větších studií na rostlinných makrozbytcích, nebo rostlinných mikrozbytcích. Na základě těchto studií je možné rozlišit taxonomickou strukturu klášterního prostředí a od taxonomické struktury neklášterních sídlišť. Pokud chceme přinášet komplexní informace o středověké krajině a zemědělství, je nutné studovat nejen různé druhy osídlení, ale také větší počet míst stejného typu v zájmovém území. Exaktní data o rostlinách užívaných a pěstovaných v klášterních lokalitách jsou cenným aspektem při rekonstrukci života a hospodaření ve středověké krajině. další materiály ke čtení
Jiří Starý – Země jako moc, objekt, milenka, manželka a matka: staroseverská bohyně Jǫrð
Přednáška se pokusi zmapovat hlavní role země a bohyně Země (Jǫrð) ve staroseverském mýtu, světonázoru a rituálu. Bohyně Jǫrð je obvykle vnímána jako vybledlé božstvo, při bližším pohledu však rychle zjistíme, že (početné) zmínky o ní jsou roztroušeny v mnoha žánrech staroseverské litreratury a že malý zájem o ni je dán spíše její odlišností od obvyklého obrazu boha, po němž mají badatelé tendenci pátrat.
Jaroslav Svátek – Materialita poutních míst ve Svaté zemi v českých cestopisech 15. století
Hana Šedinová – Ohnivé kameny a diamant ve Physiologu
Přestože je spis, jemuž se v moderních edicích dostalo názvů Physiologus Graecus a Physiologus Latinus, malý rozsahem, lze jej právem zařadit mezi pozoruhodné texty raně křesťanského písemnictví. Významně totiž ovlivnil nejen patristickou a středověkou exegezi, ale rovněž dva paralelní proudy té oblasti středověké literatury, jejímž tématem je svět zvířat – bestiáře a encyklopedie sepsané v latině i ve vernakulárních jazycích v průběhu 11.–14. století. Autor Physiologu čerpá bohatě z odborných antických děl, avšak podobně jako autoři paradoxografických spisů helénistického období si vybírá ty nejneobvyklejší poznatky ze zoologie či mineralogie. Jeho záměrem však není vyvolat u čtenáře pouhý úžas nad nevšedními projevy přírody. Na podivuhodném chování více než čtyřiceti zvířat a na zvláštních vlastnostech několika kamenů chce poukázat na tajemství Boží inkarnace a vzkříšení a povzbudit čtenáře k zápasu proti ďáblovým pokušením.
Dva rozdílné způsoby, jimiž se autor snaží působit na své čtenáře (to jest buď teologickou, nebo morální interpretací), i vliv jeho textu na podobu středověkých bestiářů a na středověké iluminace, budou na kolokviu přiblíženy prostřednictvím dvou kapitol tohoto dílka, z nichž jedna je věnována ohnivým kamenům a druhá pojednává o diamantu. Latinská verze B Physiologu, z níž zde bude citováno, obsahuje třicet sedm kapitol; dvě kapitoly o diamantu a ohnivých kamenech jsou však dostatečně reprezentativním příkladem rozmanitého přístupu autora k pramenům, z nichž čerpal, způsobu jeho práce s textem i obou typů výkladů, na jejichž křídlech spěje k jedinému cíli. – další materiály ke čtení
David Šimeček – Kamení v básnických opisech severských skaldů
Skaldské básně doby vikinské a skandinávského středověku jsou známé mimo jiné jak množstvím, tak složitostí básnických opisů (kenningů). Ty sloužily k opisu celé řady pojmů, především osob, zbraní aj., a najdeme mezi nimi i opisy pro kámen. Příspěvek se pokusí přiblížit, co kámen pro severské básníky znamenal, neboli jaké druhy kenningů se k opsání kamene používaly.
Kenningy pro kámen jsou v příspěvku rozděleny do čtyř skupin podle toho, na čem je opis založen (1. obecná metafora 2. Ymiho kosti 3. obydlí obrů a dvergů 4. konkrétní mytologické události) – od těch nejméně příznakových/kulturně specifických kenningů až po ty vysoce příznakové/kulturně specifické, které jsou plně ukotveny v konkrétních severských mýtech. Na příkladech skaldských básní (a jedné eddické) budou pak ilustrovány charakteristiky užití jednotlivých skupin kenningů a jejich vztah k obsahu básně.
Závěrem se stručně podíváme také na to, jaké pojmy se v básních opisují pomocí kamenů. – další materiály ke čtení
Martin Šorm – Bobr a vlaštovice o surovinách a věčnosti
Staročeská báseň Nová rada obsahuje mezi mnoha zvířecími a ptačími promluvami i názorovou výměnu bobra a vlaštovice. Zatímco bobr doporučuje králi lvovi dbát na čistotu a používat ke stavbě dřevo, nikoli kamení, vlaštovice užívání dřeva odmítá a radí stavět na pevném základu, s tvrdými, trvanlivost zaručujícími sklepy. Při současných diskusích o výkladu básně je i interpretace tohoto názorového rozporu předmětem diskuse – je některá zvířecí rada dobrá, zatímco jiná špatná? A která je která? Aktuální badatelský spor navazuje na polemiku J. Vilikovského s hypotézou J. B. Čapka z 30. a 40. let 20. století a koncentruje se v ní tradiční střet o adekvátní uchopení celé básně – byla (a měla být) ve středověku Nová rada vnímána jako dílo časové, či obecné? Představený detail zaměřený na pojetí věčnosti a vhodnosti stavebních surovin umožňuje nahlédnout na báseň jako celek z produktivní perspektivy. Zároveň ukazuje komplexitu středověkých přístupů k hmotě a materiálům – jakou hodnotu a jaké místo má úsilí o trvanlivost v kultuře, jež je založena na představě, že nic trvalého na tomto světě není? – další materiály ke čtení
David Trojan – Na hlíně a kamení. Sonda ze středověkého Českobrodska
Cílem příspěvku je sonda z dějin osídlení Českobrodska – rozbor vztahů pražského biskupství, nezdařené královské fundace a místní drobné šlechty vázané zřejmě především na biskupské centrum v Brodě. Prameny zde nabízejí zejména majetkové vztahy, kde se jejich předmětem stala půda – tedy ona hlína a (s menší radostí) i kamení.
Osnova: 1) charakteristika a specifika osídlení Českobrodska ve 13. stol. – staré sídelní území x kolonizační Černý les (královští manové), tzv. trstenická stezka; 2) biskup vs. král – založení a centralita Biskupského Brodu, minimum královských majetků a donací (a pokud, tak starých a drobných), otázka Štolmíře (im Markte Sittemir 24 Huben Ackers, rozměry návsi, souvztažnost vývoji Brodu – FTB č. 156: ad alium locum transferent); 3) lokační listina pro Bylany a Rataje (1295; RBM II č.727) – svědčící místní drobní šlechtici – jak kompletní? – náznaky nápravnického systému (ale srv. obraz domácí války zejména dle FTB, č. 30, s. 27–28 a č. 193, s. 153); 4) předpoklady následujícího vývoje – (arci)biskupský district, mimořádně rozdrobená držba.