hruby_nefritVe dnech 25. a 26. ledna 2022 se bude na FF UK konat mezioborové kolokvium „Nerostu moc?“ navazující na debatu Hlína a kamení z roku 2020. Akci organizuje CSS FF UK společně s CMS FLÚ AV ČR a UK (Vojta Bažant – vojta.bazant@gmail.com, Klára Petříková – klarapetrikova8@gmail.com, a Martin Šorm (martin.sorm.martin@seznam.cz).
východiska: Nerostu moc .pdf
kolokvium proběhne on-line – https://cuni-cz.zoom.us/s/96130461302
Program:
25. ledna
9.30 zahájení
9.45
Josef Vojvodík – Básnická krystalografie moderny a její „gotika“
Michal Vokurka – Skalní hrady mezi geologií, zábavou a kontemplací
Iveta Coufalová – „Proti přírodě“ s podporou Boha? Kázání pro horníky v Sasku na přelomu 17. a 18. století
–
11.15–11.30 pauza
–
11.30
Jan Malura – Bohatství hlubin a geologická imaginace v literatuře raného novověku
Věra Soukupová – Alegorizace kamení v dílech Kristiny Pisánské
—
12.30–14.00 pauza
—
14.00
Matouš Turek – Vévoda Arnošt a drahé kamení
Matouš Jaluška – Bojiště země. Další poznámky k magnetu
Michal Kovář – Proč kámen ve Finsku neskýtá ochranu?
–
15.30–15.45 pauza
–
15.45
Jan Dienstbier – Daniel Knappe a pozdně středověké hornické legendy mezi textem a obrazem
Michaela Ottová – Mramor – opuka – litý kámen a krása nebeská
26. ledna
9.30
Jiří Holba – Drahokamy a jejich symbolika v buddhismu
Jakub Hrubý – Symbolická moc nefritu v čínské kultuře
Jakub Koláček – Role hor a nerostů v Koránu a kámen jako připomínka předislámské minulosti v islámské rituální praxi
–
11.00–11.15 pauza
–
11.15
Růžena Gregorová – Crapaudine, glossopetrae, oculi serpentum – klenoty mocných
Dana Stehlíková – Batrachites je/není botrax. K chaotické terminologii ropuších kamenů
—
12.15–14.00 pauza
—
14.00 – Markéta Preininger – Země a kamení v rituálních předmětech z římského a raně středověkého Egypta
Veronika Pichaničová – Unitas et varietas. Jednota a rôznorodosť drahých kameňoch v rano-stredovekej kresťanskej kultúre
Martin Bažil – Contra omnes debilitates et infirmitates hominis. Moc nerostu podle básnického, dramatického a přírodovědného díla Hildegardy z Bingen
–
15.30–15.45 pauza
–
15.45
Jiří Starý – Země, zlato, setba a sklizeň. Zlato a růst ve staroseverských a starších skandinávských představách
Jakub Jauernig – Tanec Obrů – středověké představy o Stonehenge
Anotace příspěvků (v abecedním pořadí):
Martin Bažil (Ústav řeckých a latinských studií FF UK)
Contra omnes debilitates et infirmitates hominis. Moc nerostu podle básnického, dramatického a přírodovědného díla Hildegardy z Bingen
Příspěvek na předchozím kolokviu se zamýšlel nad koherencí Hildegardiny imaginace v přírodovědné a básnické/dramatické části jejího díla, především co do vzniku kamenů a jejich role v dějinách světa. Tento příspěvek se zaměří na centrální pojem viriditas, který v jejích básních označuje nejen zelenou barvu (ta je pouze vnějším projevem), ale zejména plodivou sílu, která unáší celý vesmír a projevuje se jak v cyklu roku, tak i v cyklu dějin spásy jednotlivce i vesmíru. Tento pojem se objevuje i v Hildegardině lapidáři, zejména v souvislosti se smaragdem a jeho léčivou mocí. V příspěvku tedy bude srovnáno jeho sémantické pole v obou typech její literární produkce. Paralelu ke konceptu viriditas v dramatu Ordo virtutum tvoří skupina výrazů pro bílou, resp. zářivou barvu.
Iveta Coufalová (Filosofický ústav AV ČR)
„Proti přírodě“ s podporou Boha? Kázání pro horníky v Sasku na přelomu 17. a 18. století
Rainer Slotta, archeolog průmyslu, v souhrnné práci o dějinách německého hornictví (2012) napsal: „… jedinečné [pracovní] prostředí – spolu s bojem proti přírodě – [které] vedly ke specifickému vědomí a jedinečné identitě, jež se zrcadlí v uměleckých projevech hornictví: Horník vytváří zvláštní prostředí a vytváří si památky, v nichž žije a které uznává sám sebe. Vytvářením těchto ,hodnot´ […] se odlišuje od jiných profesních skupin…“ Specifičnost hornické profese se nezrcadlila jen v umění, ale i v konfesijních záležitostech – pro některé oblasti (obzvláště v Sasku) se dochovala kázání pro horníky, resp. pro hornické komunity. Příspěvek se zaměří na tato kázání v hornických městečkách Saského kurfiřtství na přelomu 17. a 18. století, tedy v období těsně před „odkouzlením světa“, především se bude věnovat tomu, jak se v těchto kázáních tematizuje vztah k přírodě, horninám i nerostům a jak je tento vztah kontextualizován se vztahem k Bohu a Písmu.
Jan Dienstbier (Ústav dějin umění AV ČR / Ústav pro dějiny umění FF UK)
Daniel Knappe a pozdně středověké hornické legendy mezi textem a obrazem
Na známém Hornickém oltáři z Annabergu (Annaberger Bergaltar) je zachycen příběh o nalezení stříbra jistým Danielem Knappem. Pozoruhodné na této legendě je, že se dlouho obešla bez normativního písemného zachycení a různě se vyvíjela a proměňovala. V některých verzích je například objevitel stříbra identifikován přímo s prorokem Danielem, který tak získává až pozici patrona horníků. Zatímco v Annabergu a jinde najdeme tuto scénu v sakrálním kontextu, patrně nejstarší obraz s rozvinutou podobou tohoto námětu se nachází v Thurzově domě v Banské Bystrici, v rámci náročné výzdoby profánního reprezentativního sálu. V příspěvku se zaměřím na různé zpodobnění legendy, její proměny a další souvislosti.
Růžena Gregorová (Geologicko-paleontologické oddělení, MZM)
Crapaudine, glossopetrae, oculi serpentum – klenoty mocných
Glossopetrae, crapaudine, oculi serpentum představují názvy pro jazykový kámen, ropuší kámen a hadí oči. Jazykový kámen najdeme již u Plinia staršího jako kámen, který padá z nebes během zatmění měsíce. Ropuší kámen podle středověkých pramenů vznikal v hlavách starých ropuch a hadí oči pocházely ze zmijí, které nechal podle legendy zkamenět svatý Pavel při své cestě na ostrově Malta. Ve všech třech případech se jedná o zuby fosilních ryb a žraloků. Kamenům byly přikládány magické a kurativní vlastnosti. Ropuší kameny byly nově identifikovány na cášské koruně a relikviáři sv. Maura na zámku Bečov.
Jiří Holba (Orientální ústav AV ČR)
Drahokamy a jejich symbolika v buddhismu
Můj příspěvek se týká mimořádně velkého významu drahých kamenů, klenotů atd. (sanskrtsky ratna, pálijsky ratana) atd., v buddhistických naukách a literatuře, avšak i v materiální kultuře. Termín „tři klenoty“ (tri-ratna) označuje Buddhu, jeho nauku (dharma) a buddhistickou obec (sangha), které jsou pro každého buddhistu tím úplně nejcennějším a nejvzácnějším. Kvůli jejich stálosti, ryzosti a vzácnosti jsou drahokamy symbolem buddhovské přirozenosti, kterou jsou podle mahájánové školy tathágata-garbha (dosl. „lůno tathágaty neboli buddhy“) obdařeny všechny bytosti. Buddhistické texty často hovoří o tzv. „sedmi klenotech“ (sapta-ratna, nejčastěji je to zlato, stříbro, lazurit, korál, achát, diamant a perla, avšak někdy i karneol, ametyst), které jsou nejen symboly krásy a vzácnosti, avšak mnohem více symboly síly, kvalit a prospěšnosti, které ztělesňují. Rané buddhistické texty pak hovoří o sedmi „morálních klenotech“, kterými jsou mravnost (šíla), soustředění (samádhi), poznání (pradžňá), vysvobození (vimukti), náhled a poznání vysvobození (vimukti-džňána-daršana), analytické poznání (pratisanvid) a faktory probuzení (bódhi-anga).
materiály ke čtení před diskusí
Jakub Hrubý (Orientální ústav AV ČR)
Symbolická moc nefritu v čínské kultuře
Nefrit se v čínské kultuře odedávna těšil výsadnímu postavení. Mléčně bílý, hnědavý či nazelenalý nerost se hojně objevuje již v archeologických nálezech neolitických kultur, a to dokonce do té míry, že se při periodizaci nálezů někdy uvažuje o tzv. době nefritové. Od samého prvopočátku je spojován s nadpozemskými silami a jako odznak moci se v nejrůznějších podobách stává součástí státních rituálů i panovnické symboliky. Současně však není jen drahocennou okrasou, ale ztělesněním některých klíčových ctností spojených s konfuciánským učením, jež tvořilo jeden z pilířů státoprávních představ císařské Číny. Příspěvek si klade za cíl představit symbolické funkce nefritu v čínské kultuře s důrazem na státní kult a osobnost panovníka.
materiály ke čtení před diskusí
Matouš Jaluška (Ústav pro českou literaturu AV ČR / FF UK)
Bojiště země. Další poznámky k magnetu
Příspěvek naváže na poznámky k magnetu z prvního kolokvia o hlíně a kamení z ledna 2020. Tehdy byla řeč hlavně o roli tohoto mocného kamene jakožto hmotného centra, jehož moc „pramení z protikladu“ a které může konkurovat jiným, spirituálnějším střediskům (Jeruzalému ve staročeském Vévodovi Arnoštovi, Praze v Bruncvíkovi).
Nyní tento základní rozvrh rozšířím o funkci magnetu a zejm. magnetové hory jakožto reprezentantů specifické moci zemského elementu. Tato moc spěje ke konfrontaci s lidmi, kteří (jak vypráví Ovidius) zemi znásilnili, vnikli dovnitř, k „bohatství kovů, jež k špatnostem svádí“ – a „již je tu železo zhoubné a železa zhoubnější zlato, kruté vzcházejí války jež bojují obojím kovem“ (Metamorphoses I,138–143). Nastíněný komplex aluzí bude dále srovnán s funkcí očistcového ostrova ve světě Komedie Danta Alighieriho. Budeme zkoumat, zda může Dantův očistec působit jako zvláštní instance magnetové hory nejen díky svému tvaru a umístění, ale také díky faktu, že vzniká v konfrontaci, při pádu Lucifera shůry nebes, a nebe se zemí se v něm neustále utkává.
Jakub Jauernig (Centrum medievistických studií FLÚ AV ČR a UK / Ústav českých dějin FF UK)
Tanec Obrů – středověké představy o Stonehenge
Stonehenge patří mezi ikonická místa Britských ostrovů stále probouzí lidskou imaginaci. Současná populární představa o něm je mixem složeným z keltského mysticismu, novopohanství, geologického a archeologického výzkumu a konečně romantickou představou středověku. A přestože dnes převládá populární představa, že megalitické památky musel středověký člověk přehlížet jako pohanský relikt, je v souvislosti se Stonehenge nejvíce spojováno jméno proroka Merlina, výsostně středověké postavy. Cílem tohoto příspěvku je ukázat právě Merlina a jemu přiřknutou roli v příběhu Stonehenge ve středověkých pramenech. Stonehenge si našel cestu jak do románů, tak i do kronik, a dokonce se objevil i jako doplněk genealogických řad britských králů. Chtěl bych poukázat na to, že pro středověkého člověka mohl Stonehenge představovat několik různých věcí: památník tragédie, královskou nekropoli, místo léčení i předmět válečného sporu.
Jakub Koláček (Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK)
Role hor a nerostů v Koránu a kámen jako připomínka předislámské minulosti v islámské rituální praxi
Příspěvek se zaměří na dvě témata. Prvním z nich bude ztvárnění hor a nerostů v Koránu, tradičně Muslimy chápaném jako poslední a definitivní zjevení seslané Bohem lidstvu. Hory a nerosty budou představeny jako součást širšího obrazu stvořené přírody, která hraje v islámu, a to navzdory rozšířené představě o orientaci tohoto náboženství převážně či výhradně na vztah k transcendentnímu Bohu a na intersociální vztahy, důležitou a mnohovýznamovou roli. Jak bude ukázáno, platí to i pro „nerostný svět“, jež se objevuje ve výkladech koránské etiky i eschatologie, a jemuž je přisuzována svébytná povaha v celku lidmi obývaného přírodního světa. Druhá část příspěvku se pak krátce zamyslí nad fyzickou přítomností kamene v pomyslném centru islámské rituální praxe, a to v podobě Kaʻby, k níž se věřící muslimové z celého světa každý den obracejí při svých modlitbách. Nakolik lze tuto kamennou stavbu sloužící jako svatyně již dříve v předislámském období chápat jako pozůstatek staršího náboženství včleněný do ortopraxe přísného monoteismu a tím i určitý „artefakt smíření“? A lze pak považovat za příznačné, že je to právě kámen, ztělesňující stabilitu a trvání, který na sebe bere roli fyzické struktury vyznačující středobod nábožensky pojímaného časoprostoru a upomínající na dlouhodobou kontinuitu posvátné tradice?
Michal Kovář (Ústav germánských studií FF UK)
Proč kámen ve Finsku neskýtá ochranu?
Již víme, že finská skladba s pozdějším názvem Piispa Henrikin surmavirsi (Hymnus o smrti biskupa Jindřicha) využívá dvojí referenční rejstřík, a její dvojí smysl je tak určen jednou těm nemnohým, odhadem čtyřem, Finům 13. století, kteří byli obeznámeni s evropskou kulturou vrcholného středověku, podruhé zbylým Finům raného středověku finského. Má toto významové členění roli i v enigmatických verších Hymnu, v nichž biskup Jindřich svému vozkovi, „služebníčkovi na píď velkému“, klade na srdce, aby jeho mučednickou smrt sledoval z úkrytu?
A proč se klade do kontrastu pozice za kamenem k pozici za dubem a za hřebcem? Proč vůbec „kámen není ku ochraně“? Mohl by být ku ochraně někomu jinému než vozkovi? Atd.
Jan Malura (Katedra české literatury a literární vědy FF OSU)
Bohatství hlubin a geologická imaginace v literatuře raného novověku
Na několika sondách do děl české, německé a latinské literatury 16. a 17. století bohemikální provenience ukáži typické dobové reprezentace nerostů, poznávání hlubin a dolování. Zaměřím se především na dějepisná vyprávění a kazatelství (Václav Hájek z Libočan, Johann Mathesius, Bohuslav Balbín, Jan Kořínek), prozkoumám charakteristickou metaforiku, typické narativy i opakující se motivy a jejich souvislosti s dobovou vzdělaností a religiozitou. Poukážu na představy sakralizace země prostřednictvím tajemné moci přírody, resp. Božích zásahů do přírodního světa.
materiály ke čtení před diskusí
Michaela Ottová (Ústav pro dějiny umění FF UK)
Mramor – opuka – litý kámen a krása nebeská
Pražská zlatá opuka (slínovec) se stala v závěru 14. století materiálem ideálním pro vytváření tzv. krásných madon a krásných piet, komplexních obrazových forem, charakteristických sofistikovanou, vysoce umělecky zpracovanou výtvarnou formou (viz např. Madonu krumlovskou, Křivákovu pietu ad.). Jejich autory byli specializovaní kameníci, sochaři pražské katedrální hutě, Petr Parléř, jeho synové Jan a Václav a další. Dokonalost výtvarné formy nebyla samoúčelná. Konkrétní motivy, barevnost, gesta či kompozice odpovídaly dobově aktualizovaným specifikám náboženské a kultovní praxe a nesly širokou škálu významů. Dokonalost spojení obou složek, jak formální, tak významové, vedla k vysoké oblibě těchto děl nejen v Čechách, ale i v Evropě, kam se pod „obchodní značkou“ Ymago de Praga vyvážela. U konkrétních dochovaných příkladů můžeme sledovat i jejich multiplikaci v odlišném materiálu, především v litém kameni (Salcbursko). Příspěvek zaměří pozornost na sledování důvodů, proč k multiplikaci docházelo, jak se měnila barevnost artefaktů a jaké významy můžeme hledat za vizualitou imitující mramor. Lze totiž předpokládat, že krásná opuková socha bez barevného zpracování polychromie (pouze se zlatými lemy) evokovala nadzemskou realitu, stejně jako tomu bylo ve francouzském dvorském umění, např. u mramorových náhrobků králů a luxusních řezeb ze slonoviny.
materiály ke čtení a prohlížení před diskusí
Veronika Pichaničová (Katedra dejín výtvarného umenia FF UK v Bratislavě)
Unitas et varietas. Jednota a rôznorodosť drahých kameňoch v rano-stredovekej kresťanskej kultúre
Donatistický teológ Tyconius žijúci v štvrtom storočí nám poskytuje vo svojom spise Liber regulorum zaujímavý náhľad do rano-stredovekého kresťanského vnímania drahých kameňov. Pre Tyconia sú drahokamy – špeciálne dvanásť drahých kameňov, ktoré spomína prorok Ezechiel a neskôr využitých aj pri základoch Nebeského Jeruzalemu – pripisované obom, Diablovi aj Bohu. Tak ako je Kristovo telo pokryté drahými kameňmi, tak môžeme nájsť tieto drahocennosti aj na Neviestke Babylonskej, ktorá sa rúti do záhuby. Tyconius ďalej vysvetľuje, že tieto ozdoby nie sú vo svojej prirodzenosti zlé. Naopak, ako všetko, čo stvoril Boh, aj drahé kamene sú vo svojom pôvode dobré. Nie je to teda materiál samotný, ktorý je plodom zla, je to spôsob využitia, ktorý ho znehodnocuje. Drahé kamene, ktoré zdobia Krista či zástupy svätcov žiaria jasným svetlom, zatiaľ čo tie, ktoré sú skazené Diablom plné nenávisti a žiadostivosti vedú do záhuby.
Tyconius tu predostiera dualitu drahých kameňov a zároveň hovorí o najlepšom využití týchto materiálov – na oslavu a veneráciu Boha a jeho najvernejších. Rôznorodosť drahých kameňov, ich odolnosť a nemennosť sa stáva hlavným predpokladom pre ich symboliku. Predstavujú rôznorodosť cností alebo svätcov, ktorí sa spájajú a spoločne budujú Dom Boží. Drahé kamene sú predstavované ako skutočná podoba relikvií, žiariace na relikviároch, krížoch, či kódexoch nebeským svetlom. V roku 378 Svätý Ambrosius, či o tridsať rokov neskôr Sväty Hieronymus píšu o dôležitosti chápania drahých kameňov ako celistvého prvku. Na rozdiel od často rozoberanej symboliky jednotlivých kameňov sa tu stretávame s vyzdvihovaním dôležitosti celku, ktorý je tvorený rôznorodosťou tak ako je Nebeský Jeruzalem vybudovaný z nespočetných stavebných kameňov či Cirkev zo svojich veriacich.
V tomto príspevku tak nahliadneme do rano-stredovekej kresťanskej rétoriky a oproti často rozoberanej téme symboliky jednotlivých kameňov sa zameriame práve na tému drahých kameňov ako celku. Základom pre túto analýzu budú najmä dochované spisy kresťanských učencov a exegétov ako aj samotné drahé kamene zdobiace rano-stredoveké relikviáre, oltáre, kódexy a kríže.
Markéta Preininger (Lehrstuhl für Aegyptologie, Universität Würzburg)
Země a kamení v rituálních předmětech z římského a raně středověkého Egypta
Příspěvek se věnuje způsobům využití motivů země a kamení v magických textech na příkladech tzv. amuletů s Tantalem a koptských magických textů. V případě amuletů z hematitu věnujeme pozornost metaforickým představám o materiálu promítajícím se jak do vlastností rituálního předmětu – tj. do kamene s vyrytými prvky –, tak do praxe, která s jeho užitím souvisí. V případě koptských magických textů zkoumáme využití motivu země vystupující jako aktivní agent s jasně antropomorfními prvky.
materiály ke čtení a prohlížení před diskusí
Věra Soukupová (Ústav pro českou literaturu AV ČR)
Alegorizace kamení v dílech Kristiny Pisánské
Značná část prací Kristiny Pisánské je psána v alegorickém duchu a v několika z nich má své místo i alegorie kamení. Významotvorný potenciál má pro ni kamení zcela obyčejné, jak se ukazuje především v Le livre de la cité des dames (1404–1405), ale rovněž kamení drahé. Ve spise jen o málo mladším, Le Livre de l’Advision Cristine (1405), Kristina prostřednictvím odkazu na drahé kameny nabízí hermeneutický klíč k výkladu celého díla. Obě práce, byť velmi rozdílné svým charakterem, mají silně moralizační a pedagogické zaměření. Reflektuje v nich autorka, obeznámená se základy přírodních nauk, ve středověku traktované představy o ctnostech drahých kamenů? Do jaké míry její alegorické využití kamení odkazuje k přírodnímu světu?
Jiří Starý (Ústav germánských studií FF UK)
Země, zlato, setba a sklizeň. Zlato a růst ve staroseverských a starších skandinávských představách
Někdy v šedesátých letech desátého století složil norský skald Eyvind Finnsson dvě lausavísy (příležitostné strofy), v nichž vyjádřil své znechucení nad fiskální politkou „Eiríkových synů“ (Eiríkssynir), tedy synů norského krále Eiríka Krvavé sekery, kteří v té době vládli Norsku. Dvě krátké čtyřřádkové sloky primárně pojednávají o zlatě, ale jejich bohatá symbolika z nich dělá zajímavý – a neočekávaný – klíč ke staroseverským představám, které se týkající růstu, plodnosti a země.
materiály ke čtení před diskusí
Dana Stehlíková (Ústav klasických studií FF MU)
Batrachites je/není botrax. K chaotické terminologii ropuších kamenů
Příspěvek bude popisovat, jakým způsobem putovaly informace o tzv. ropuších kamenech středověkou naučnou literaturou. Ukážeme si jejich literární ozvuky v latinských a staročeských textech bohemikálního původu (např. lapidář Matouše Berana, lapidář rukopisu vodňanského, kniha de lapidibus z Vokabuláře zvaného Lactifer Jana Vodňanského) a po celou dobu budeme sledovat proměnlivost v latinských názvech těchto fosilních „kamenů“, z nichž některé si stále udržují svoje tajemství.
Matouš Turek (Ústav pro českou literaturu AV ČR / Ústav českých dějin FF UK)
Vévoda Arnošt a drahé kamení
Protagonista skladby Vévoda Arnošt, která vychází z německé předlohy Herzog Ernst, v pokročilé části své anabáze směrem na východ doputuje se svou družinou ke skále, skrze niž následně konečně po řece proplouvá do bájné země Arimaspí. Na skále a v ní, v přechodovém prostoru mezi Západem a Východem, nachází Arnošt drahé kameny, které pozoruje, jimž přisuzuje jistý význam a jeden z nichž si odváží. Ačkoli většina české skladby vychází podle obecného konsenzu především z verze, kterou dnes nazýváme Herzog Ernst D, zde autor nejenže jako jinde v textu doplňoval vlastní nápady, ale využil, zdá se, zároveň i starší středohornoněmeckou verzi Herzog Ernst B. Tato epizoda, jež mimo jiné není jediným dokladem zvýšené pozornosti českého autora k drahým kamenům, by tedy měla patřit mezi ty stěžejní při úvahách o specifičnosti ustrojení české adaptace příběhu.
materiály ke čtení před diskusí
Josef Vojvodík (Ústav české literatury a komparatistiky FF UK)
Básnická krystalografie moderny a její „gotika“
Konec první světové války, rozpad rakousko-uherské monarchie a revoluční události nejen v Rusku, ale také ve střední Evropě, to vše bylo provázeno oživenou fascinací středověkem jako epochou jedinečné syntézy, která by v éře moderní atomizace byla schopna působit na znovuobnovení jednoty a řádu. Již proslulá disertace historika umění Wilhelma Worringera Abstraktion und Einfühlung (1908; Abstrakce a vcítění, Praha: Triáda 2001) byla pokusem o reflexi expresionismu prismatem gotické architektury a plastiky. V umění gotiky, podobně jako v expresionistickém umění, spatřoval Worringer analogické estetické postoje a jeho hlavní otázkou, již si ve své disertaci kladl bylo: jakým způsobem se může neklidná a vzrušená (moderní) duše, ono „Einfühlung“ („vcítění“), transformovat do nadčasového, abstraktního tvaru.
V příspěvku půjde především o poetiku a estetiku kamene v poezii Osipa Mandelštma (1891-1938), básníka skupiny akméistů („akmé“: „vrchol“, „kámen“, „špice“), jednoho z komunistickým režimem nejbrutálněji pronásledovaných básnických seskupení. AKMÉ«KÁMEN je klíčovým pojmem této poetiky. Slovo–kámen je v Mandelštamově poetice stavební matérií, jíž je vlastní dynamika, kterou architekt–sochař–básník opracovává „kamenickým dlátem“ a tím probouzí k novému životu. Umělec přetváří anorganické v organické a tím přetváří slovo–kámen v „jiné bytí“. Pro Mandelštama je paradigmatem univerzalistického kulturního modelu a „nového organického chápání“ umění gotiky: gotická katedrála. Slova jsou stavebními kameny, jež básník dále opracovává do kamenné krajky ornamentů gotických katedrál, do jejich ostrých věží, těchto úžasných „jehel“ (ohrožované) západní kultury, jichž se za žádnou cenu a navzdory všem moderním ideologiím nesmíme vzdát. Tyto kamenné gotické „jehličnany“ nepropouštějí žádné světlo – kromě světla idejí.
Michal Vokurka (Historický ústav AV ČR)
Skalní hrady mezi geologií, zábavou a kontemplací
Bizarní skalní útvary lákaly lidskou pozornost v mnoha dobách. Nejinak tomu bylo i v případě tzv. skalních hradů (míst spoluutvářených přírodou i člověkem) v období 17. a 18. století. Příspěvek se zaměří zejména na popisy a vyobrazení skalních hradů Jestřebí a Sloup, přičemž hlavním pramenem bude málo známé rukopisné dílo Mauritia Vogta. Kromě toho bude přihlédnuto k dobovému (tj. 17. a 18. stol.) využití těchto pozoruhodných míst, která byla obývána poustevníky i hojně navštěvována.
materiály ke čtení před diskusí
